Neměl knihovnu. Měl velký prostorný byt, do kterého by se knihovna jistě vešla, ale neměl ji. V tom bytě žil již řadu let a stejně dlouho nosil podobu své knihovny v hlavě. A i když si ji dosud nepořídil, každý den o ní snil.

Snil o tom, jak bude velká, jak v ní budou uspořádány police, jakou bude mít barvu a přesně věděl, jakým způsobem své knihy zařadí. Často si představoval hřbety knih seřazené za sebou a sem tam některé přehodil, aby mohl zase všechny od začátku proházet a na konci si s úsměvem říci, že teď už je to dokonalé.

Čím déle v bytě bydlel, tím více jeho sbírka knih bobtnala. Zatím měl knihy jen tak naskládané po bytě ve sloupcích a když nejakou dočetl, odložil ji zrovna tam, kde stál. Jeho ložnice byla labyrintem knih s úzkou cestičkou k posteli a velkému oknu, kde kytky bojovali každý den o sluneční paprsky s knihami pomalu převyšujícími jejich výšku. A každé ráno, když si vařil černou kávu silnou jako thér, zavadil loktem do vysokého sloupce knih a ten se každé ráno téměř zbortil. Věděl, že se tak jednoho dne stane. A až se tak stane, knihy posbírá a postaví do několika menších kupek, které postupem času začnou opět dosahovat výšky, která bude neslučitelná s ranním rituálem vaření kávy.

Bydlel v tom bytě již řadu let a každý den snil o tom momentu, kdy bude konečně mít svoji vysněnou knihovnu. Bílou vysokou knihovnu. A v ní všechny knihy, které za svůj život přečetl. Úhledně poskládané a seřazené, jak si knihy, které kdy přečetl, zaslouží. Ta představa mu dělala radost a naplňovala ho štěstím. Současně ale hluboko v duši věděl, že si tu knihovnu nikdy nepořídí. Nepořídí si ji proto, že by v momentě, kdy by zařadil poslední knihu do knihovny, neměl nic, o čem by mohl ve svém životě snít.