Daňku, tatínku…

je pozdě večer. Před chvilkou jsme spolu domluvili po telefonu a tys mi řekl, že tento týden nepřijedeš, protože máš moc práce. Priority. A já Ti řekla, že to je v pořádku, protože je důležité, aby ses vyspal a odpočinul si. A taky se musíme naučit žít bez Tebe, nespoléhat na Tebe. Protože se na Tebe spolehnout nemůžu a protože mi to snad pomůže se od té idei „rodiny“ odpoutat. Sliby pro Tebe nic neznamenají a já takhle žít nemůžu. A hlavně nechci. Priority.

Vstáváš brzo ráno a s prací končíš po deváté večer. Už večer nemáš sílu ani mluvit. A pokaždé když spolu mluvíme, je to jen pár minut, kdy si shrneme náš den a tím to končí. Nic víc. Pracuješ 24/7.

Tolik bych Ti toho chtěla říct. A každý večer Ti položit ruku na bříško, abys cítil, jak se to naše mrně šmrdolí. Každý večer bych se k Tobě chtěla přitulit a poslouchat, jaký jsi měl den. Ale místo toho shrneme naše životy do pár minut a já už se ani nesnažím Ti říkat nic důležitého. Postupně eliminujeme jeden druhého.

Vím, že je teď sezona, a až zase nastane listopad a prosinec, budeš mít času víc. Až do března… Několikrát jsi mi řekl, že neplánuješ a žiješ přítomností, ale já si nemohu pomoci. A pokaždé, když slyším, kolik máš práce a jak málo máš času, vidím před sebou, jak Ti utíká první pasení oveček, snaha mrněte si sednout, první kroky, první slova…

Nebudu Ti bránit být táta. Řekla jsem Ti to několikrát a stojím si za tím. Pro mne jsou sliby důležité. Bojím se ale, že ty sám jím nikdy nebudeš. Protože na to nebudeš mít čas. Bojím se, že nikdy nepoznáš, jaké to je, když se k tobě dítě rozběhne a volá „Tati! Tati!“, když se vrátíš domů z práce. Bojím se, že nikdy nepoznáš ten pocit, jaké to je, když to malé netouží po ničem jiném, než být ve Tvém náručí, protože to pro něj je místo, kde se cítí v bezpečí… U táty. 

Vlastně ani nevím, co pro Tebe  „být táta“ znamená. Třeba Ti to takhle vyhovuje. Třeba je mlžná postava v dáli Tvoje idea otcovství. (Vím, že jsi něco podobného sám prožil.) Kdo ví.

I když mi táta umřel, když mi bylo dvanáct, měla jsem alespoň to štěstí, že tu pro mě těch 12 let byl. A byl to báječný táta. Byl to táta, který v lese vysvětloval, co je tohle za strom a tamto za houbu. Byl to táta, který mě učil plavat a foukal odřená kolena. Byl to táta… Opravdický táta. Pro mě. 

A tobě nedochází, že až jednou, třeba…někoho potkám, bude ten člověk, můj partner, táta toho našeho mrněte. Opravdický táta. Protože s ním bude trávit ten čas, který ty nemáš. Bude s ním chodit na hřiště a učit ho kopat do míče. Bude s ním stavět bábovičky a závodit s autíčky po kuchyni, zatímco já budu vařit večeři. Bude ho uspávat a číst mu pohádky, zatímco ty budeš dělat faktury. Bude tu pro něj, stejně jako já. Táta není ten, kdo dítě zplodí, ale ten, kdo ho vychovává. Táta je ten, kdo se o to mrně stará. Táta je ten, kdo mu věnuje čas. To je být TÁTA.

Tohle všechno jsou věci, které Ti nikdy neřeknu a tohle je dopis, který Ti nikdy neodešlu. Proč? Protože by to nemělo žádný smysl. Všechny tyhle rozhovory v Tobě vyvolávají tlak a ještě více Tě od nás oddalují. Ale někdo by Ti to měl říct. Nebo bys na to spíš měl přijít sám. Dřív, než bude příliš pozdě…

Nedávno jsi mi řekl, že nemáš na takové závazky, jako jsou blízcí kamarádi, čas. Možná je ta cesta, po které teď jdeš, opravdu lepší. I když je to cesta, po které nepůjdeš spolu s naším synem. To poslední, co bych chtěla je, aby ten náš šmrdolka někdy zažil pocit, že ho táta opustil.

Mici