Přišel z práce v pět. Většinou jezdil dřív, pokud tedy nebyl příjezd do Prahy ucpaný, nebo se zas nějaký magor nerozhodl prohlédnout koleje metra na Budějárně pěkně z blízka.
Venku bylo parno, dusno, k nevydržení… Alespoň pro něj. Nesnášel vedra. Otevřel okno do ulice, sedl si do něj a zapálil si. V televizi nic nedávali, tak zapnul Spotify a narval tam na plné pecky Young Legionnaire. Tyhle jeho postapokalyptické nálady…
Zapálil si druhou a všiml si, že už bude skoro půl šesté. V sedm se měla z práce vrátit jeho přítelkyně. Ráno se chytly kvůli nějaké blbosti, a i když si oba dva mysleli, že to není jejich vina, Vladimír se rozhodl udělat vstřícný krok – uvaří večeři a udělají si spolu hezký večer.
Típnul cigaretu a vydal se do kuchyně prozkoumat, co by mohl z toho mála co doma má, vykouzlit za nenáročnou, ale přesto dobrou večeři. Sušenky, mražená pizza, kečup, okurky, parmezán, olivy…A hele, těstoviny! Nemusí ani jít nakupovat. Nesnášel to. Ne proto, že by mu vadilo nakupování samo o sobě, ale proto, že vždycky na něco zapomněl a musel do protější Žabky znovu.
Sedl si do okna a zapálil si ještě jednu. Těstoviny s olivami a parmezánem zaberou 15…20…nanejvýš půl hodiny a to má ještě spoustu času. Prošel si zatím „co nového“ na sockách a nechal ze sebe dál opadávat nasrání a frustraci z práce.
Stál v kuchyni a strouhal parmezán. Začínal mít dobrou náladu a tak si pobrukoval spolu s Young Legionnaire: „I had the world, the axis in my hands, but now, disappear. Forever will never listen, so I’m keeping it to myself. Watch it go, disappear“. Měl hudbu puštěnou tak nahlas, že zaznamenal až kopnutí do dveří. Utřel si ruce do spoceného trika a otevřel.
A, moje oblíbená sousedka! Řekl si pro sebe, ale ne nahlas. Tuhle ironii by nedokázal skrýt.
Ztiště to! – Ječela na něj
Prosím? – Naklonil k ní jedno ucho, protože ji fakt neslyšel.
Ztiště to!!! – Zaječela znovu.
…………..
Co teď? Na úklid nemá čas a Evelína tu bude už za pár minut. Roztěkaně se díval po kuchyni a snažil se najít východisko.
Těstoviny začaly přetékat. Rychle je vypnul a postavil hrnec na vedlejší plotýnku. Sousedka si naštěstí nechala otevřené dveře do bytu, takže tělo odklidil bez problémů. Díky sousedčině věku a jejímu vyschlému tělu na chodbě ani nenadělal. Nebo možná na chodbě nezanechal stopy proto, že veškerou krev, kterou v sobě osmdesátiletá stařena měla, vypustila v jeho kuchyni. Podlahu setře, ale na to, aby uklidil všechny fleky od krve na kuchyňské lince a skříňkách, na to neměl dost času ani prostoru. Za 14 minut přijde domů Evelína a… Tenhle skutek nebyl schopný přiznat ani sám sobě, natož pak někomu jinému. Rychle se ujistil, že má v zadní kapse kalhot peněženku a vyběhl z domu naproti do Žabky.
…………..
Váleli se spolu polonazí na posteli a spokojeně večeřeli těstoviny s olivami, parmezánem a rajčatovou omáčkou. Co na tom, že v kuchyni to vypadalo jako po bombě. On byl šťastný, že všechno stihl a že Evelíně chutná a ona byla šťastná, že ji nikdo nenutí vařit. A těch pár fleků v kuchyni? Horká voda s jarem a za pár minut nebude po Vladimírově šikovnosti ani památky.
Ranní hádka byla pryč, jako by se nikdy nestala a oba dva se teď už jen přeli o to, co si pustí večer za film. Vyhrál Vladimír – pustí si novou adaptaci Lvího krále. Viděl ten film už čtyřikrát, ale na tom nezáleželo – miloval ho. Víc ale miloval Evelínu, i když neuměla vařit a odmítala se to naučit. Dnes jí díky téhle její vlastnosti miloval snad ještě víc. Věděl totiž, že nikdy nepozná, co všechno pro jejich společnou večeři a klidný večer dnes musel udělat.
