Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem v šoku.

První den.

Druhý den jsem se probudila a uvědomila si, že jsem hrozně šťastná. Opravdu šťastná. A sama jsem byla překvapená, jak moc mi není špatně. První tři měsíce jsem byla sice strašně unavená a prakticky jen chodila do práce a spala, ale nebylo mi špatně. Zvracela jsem všehovšudy třikrát, čtyřikrát… Ale jakmile jsem vysadila kávu, už jsem nezvracela. Občas se mi sice zvedl kufr, z nějakého smradu, ale netrpěla jsem nevolnostmi a dalšími typickými příznaky prvního trimestru.

Teď jsem v pátém měsíci a až na nějaké bolesti zad, občasné bolesti bříška, jak se mrně roztahuje, je mé těhotenství de facto bez větších problémů.

Po fyzické stránce.

A po té psychické? Táta mrněte mne nemiluje a nedokáže si představit, že bychom spolu někdy byli. Vidí mě jako mámu svého dítěte, ale jinak ke mně nechová žádné city. Já ho také nemiluji, abych byla naprosto fér, ale snažím se…snažila..jsem se to budovat cihlu po cihle. Vybudovat vztah a vybudovat domov nejen pro mrně, ale pro nás tři. Až jsme došli sem.

On cítí na sobě neustálý tlak a já už nevím, co nedělat, na co se neptat, jak se nechovat, abych tlak „nevyvolávala“ a ani on sám mi nedokáže říct, co mu vlastně vadí.

Trápíme se. Oba dva. On cítí tlak a já už nevím z které do které.  Hrozně mě tenhleten vztah/nevztah ubíjí. A proto bude lepší, když se trápit nebudeme. Budeme máma s tátou. A třeba…snad…tak budeme šťastnější. I když každý sám…

________________________________________________________

Jasně, že někde tam vzadu furt doufám…mám naději, že třeba jednou…až se to mrně narodí…že si tu cestu k sobě najdeme. Současně se té naděje ale chci strašně zbavit. Nechci se v ní totiž utopit. Podobná naděje mě totiž už jednou skoro zabila.

To bych ale nebyla já, abych měla jednou něco „bez problémů“.