Před měsícem zemřel máti přítel, před třemi týdny Ńuňa. Je pátek, tři čtvrtě na devět večer večer a já sedím v práci. Jak si asi myslíš, že se mám?
Takovej pěknej rozhovor to mohl být a ty to takhle zkazíš…
Tenhle telefonát před čtyřmi měsíci mně definitivně utvrdil v tom, že Tě ve svém životě mít nemůžu. Nechci a nemůžu. Nikoho, jako jsi ty.
Čert vem prachy, co mi dlužíš, lži, hádky a sliby, že si to jednou vysvětlíme, které mezi námi visí. Oba jsme někde jinde a už nemáme nic společného. Možná minulost, ale to nestačí. Je to sakra málo na to, abych si ve svém životě udržovala někoho, jako jsi ty.
Naučila jsem se žít bez Tebe. A spíš než melancholii cítím při myšlence na Tebe/nás podivný chlad a prázdno. A vztek.
Proto, když mi sem tam něco okomentuješ na Twitteru, začneš mě followovat z jiného profilu nebo mi projedeš stories na Instagramu, mě tak divně píchne na hrudi a hlavou mi projede myšlenka: „To Ti to furt nestačilo? Nechceš se na to už vysrat a nechat mě na pokoji?“
Nejsme spolu už víc jak dva roky. Tak už s tím přestaň.
