Už si nepamatuji, jak jsme se na to téma dostali. Ale naprosto přesně si pamatuji tu situaci:

Seděl jsi na okně, já na posteli. Oba dva jsme kouřili a já se tě zeptala, jestli ji máš vyřešenou. Zeptala jsem se tě, co bys dělal, kdyby za Tebou TEĎ přišla a řekla Ti, že Tě chce zpátky. Že s Tebou chce být…

Díval jsi se na parapet s hlavou svěšenou. Pak jsi si potáhl z cigarety a spolu s výdechem kouře jsi řekl: „Nevím.“

V tu chvíli jsem věděla, že bych měla utíkat. Že bych se měla zvednout z postele, zabalit si věci a odejít. Ukončit to. Ale neudělala jsem to a jen jsem mlčela. Protože jsem Ti věřila. Protože jsem věřila v nás.

O pár měsíců později jsme se rozešli. Kvůli ní.

A teď? Jsem teď znovu v té stejné situaci? Měla bych se zvednout a odejít, nebo bych měla chtít znovu uvěřit? Nevím. Já… Opravdu nevím.

Jediné co vím je, že mám dost polopravd, mlžení a lží. A lež je přesně ta věc, která změní vše. Vždy.
A navždy.

A taky vím, že jsem nenapravitelný idiot. Chci znovu věřit. Potřebuju to, protože… Protože si kurva doprdele už zasloužím něco hezkého! Ale…všechna ta slova, která si říkáme, bez lásky neznamenají nic.