Byl teplý březen a vše venku už kvetlo. Trávila jsem své jarní prázdniny u babičky na Valašsku, stejně jako všechny ty roky předtím. Bylo krátce po snídani a zazvonil telefon. Už si ani nepamatuji, co jsem dělala – asi jsem si hrála se sestřenicí, co já vím…

Zvedla jsem telefon a na druhém konci byla moje máti. Zněla hrozně smutně, ale jak jsem byla rozvrkočená, nevěnovala jsem tomu pozornost. Zeptala jsem se jí, co táta a ona mi řekla, že ho včera večer odvezli do nemocnice, ale že to bude určitě dobré. A pak mě poprosila, abych jí dala k telefonu tetu. Šla jsem si zase hrát a úplně to vypustila z hlavy.

Po obědě jsem babičce pomáhala s nádobím. Utírala jsem talíře a chtěla jsem vědět, co to znamená, když se někomu zdá o smrti někoho jiného, protože se mi v noci zdálo, že táta umřel. Babička se jen smutně usmála, pohladila mě po tváři a řekla: “ Cérko moja…“. A pak mě poslala si hrát s tím, že mám přece prázdniny a nebudu je trávit v kuchyni.

O dva dny později přijela na Valašsko máti s bráchou. Měla jsem hroznou radost, protože jsem nevěděla, že přijedou! Bylo to pro mě překvapení. A taky měl ten den brácha narozky a já jsem pro něj měla úplně ten nejlepčejší dárek k narozeninám! Šli jsme všichni tři spolu na zahradu pod starou vykotlanou hrušku, kde jsem bráchovi dala dárek a byla na něj napučená, že z něj nemá radost. A pak mi to řekli – táta před dvěma dny v noci zemřel.

Od té doby nesnáším překvapení. Překvapení a sny.

„They’ve promised that dreams can come true – but forgot to mention that nightmares are dreams, too.“

– Oscar Wilde –