Sestoupila po schodech k vchodu do domu a začala štrachat klíče v kabelce. Když je našla, naposledy zhluboka potáhla z cigarety a nedopalek odhodila do nejbližšího keře. Odemkla, a když procházela kolem výtahu, všimla si, že výtah stojí v přízemí. Proč ne… Otevřela dveře výtahu a zmáčkla číslo dva. Téměř nikdy výtahem nejezdila. Měla kancelářskou práci a většinu času jen seděla za počítačem. Těch dvacet schodů ráno a večer pro ni často bylo jediným pohybem, který za ten den měla. Dnes byla ale utahaná jak pes. V noci skoro nespala a v práci jí to nebavilo. Těšila se, až přijde domů, napustí si plnou vanu a na několik desítek minut vymaže celý svět. Tak, jako to dělala každý den.
Když odemkla dveře od bytu, skopla vysoké podpatky, položila kabelku a při cestě do koupelny si ještě stihla rozepnout šaty. Pustila horkou vodu, zaklapla špunt a sundala si oblečení. Zhluboka vydechla a pára z horké vany zapříčinila pomalu přicházející pocit úlevy…
Než se vana napustí, má ještě spoustu času. Zamířila do kuchyně, kde z lednice vyndala vychlazené pivo v plechovce a pořádně se napila. Lepší, pomyslela si. Zapálila si cigaretu, připojila telefon na repráky a bytem se začaly hlasitě nést první tony Curse me good. Oblíbený song. Otevřela okno, sedla si a znovu se pořádně napila piva. Mnohem lepší, proběhlo jí hlavou znovu.
Seděla, kouřila a tiše si začala broukat „…and if you wanna cry ‚bout something I’ll make it something worth crying for. And if you need to curse my name curse me good!“. Zapálila si ještě jednu, a i když z repráků dávno hrál jiný song, ona si stále broukala ten refrén a tupě zírala z okna. Snažila se na nic nemyslet. Prázdno, ticho myšlenek. Ty dvě věci měla moc ráda a současně je dokázala z duše nenávidět. V jejím rituálu příchodu domů byly ale tyhle dvě věci právě cílem.
Dokouřila, zesílila hudbu a zamířila do koupelny. Voda byla horká a ona do ní musela vlézt opatrně. Měla to takhle ráda – vroucí vodu (tak vroucí, že by do ní většina normálních lidí nikdy nevlezla), která pomalu chladne. Když si konečně na teplotu vody dostatečně zvykla, opřela si hlavu o zeď a chvíli jen pozorovala své tělo pod vodou. Bez pěny a bublinek, tak jak to měla ráda. Všimla si tmavé modřiny na holeni. Netušila, odkud ji má. Skoro nikdy netušila, odkud je má. Nepamatovala si to. Občas ji napadlo, že se jí ty modřiny dělají samy od sebe.
Zavřela oči a začala zpomalovat svůj dech. Srdce jí z té teplé vody bušilo rychle, a čím víc zpomalovala a prohlubovala své dýchání, tím víc cítila pravidelnost tepu na spáncích. Nádech, výdech. Nádech….výdech…nádech… Pokrčila kolena a do vody pomalu ponořila ramena, krk a následně i hlavu. Ponořila se pod hladinu a začala počítat. Jeden…dva…tři…čtyři… Na první ponoření většinou vydržela jen něco málo kolem dvaceti sekund. Zapřela nohy o vanu a prudce se vynořila. Lapala po dechu a propnula nohy tak, aby se znovu neponořila pod vodu. Alespoň ne dřív, než bylo nutné.
Její dech se opět začal zpomalovat a zklidňovat. Nádech…výdech…nádech… Znovu pokrčila kolena a začala se nořit pod hladinu. Napodruhé pod vodou většinou vydržela už víc než třicet vteřin. Jedna…dva… tři…
…dvacet pět….dvacet šest… Chystala se pomalu vynořit. Dnes těch cigaret měla víc než obvykle, a proto jí začal brzo docházet dech. Zapřela se šlapkami o vanu, ale v tu chvíli jí někdo chytl pod krkem a přidržel jí pod vodou. Otevřela oči a instinktivně zalapala po dechu. Nalokala se vody, která jí ihned zaplavila plíce. Všechny poslední zbytky kyslíku jí unikly nosem a ona spatřila ruku, která jí držela. Strachem zavřela oči a rukama se chytla boků vany. Zapřená všemi končetinami se snažila dostat nad hladinu. Ale ruka, která ji držela pod vodou, ji tam držela pevně. Začala kolem sebe zuřivě kopat a pokusila se o výkřik… V tu chvíli ji ruka vytáhla nad hladinu, a přesto, že ji stále držela pod krkem, povolila sevření, aby mohla vykašlat vodu z plic. Stále měla ještě zavřené oči. Bála se je otevřít. Bála se, že tam spatří nějakou zrůdu. Kdo jiný, než zrůda, by tohle mohl udělat?!
– Ahoj.
– ….
– Ahoj. Nebo jsi oněměla?
– Ahoj?! – hystericky na něj vykřikla, zatímco stále vykašlávala vodu.
– Nemyslíš, že říkat „dobrý den“ by bylo v této situaci poněkud přehnané? Přeci jenom tu přede mnou ležíš nahá…ve vaně.
– Kdo jsi?!! Co tu děláš?! Proč to…
Sevření krku bylo opět pevné a ona už se zase topila pod hladinou vody. Stále ještě měla v plicích vodu z předchozího potopení. Silou se svýma zapřenýma rukama snažila dostat nad hladinou. Uslyšela jemný smích. Ano, její urputné snažení mu bylo k smíchu. Muž nebyl příliš statné postavy, ale byl šlachovitý a pod kůží mu při sevření vystupovaly všechny svaly i žíly. Ale ona se nevzdávala. Až teď jí napadlo chytit se té ruky, která ji držela pod vodou a snažila se jí tlačit proti sobě. Neměla ale dostatečnou sílu. Přešla na škrábání a dokonce se i levou nohou pokusila muže kopnout kolenem do hlavy, ale docílila jen toho, že ve vaně sklouzla ještě níž. Sevřel jí krk tak, že ji začal skoro škrtit, ale jenom proto, aby jí znovu pomohl nad hladinu.
Chtěla se nadechnout, ale hlubokým nádechem pusou si ještě více zatlačila vodu do plic. Začala se znovu topit, tentokrát ale na vzduchu. Už nekašlala, ale jen vychrchlávala vodu. Voda jí tekla nejen z pusy ale i z nosu. Oběma rukama si otírala hleny, které měla po celé tváři, zatímco jí jeho ruka pod krkem stále svírala jemně, ale pevně.
– Tak se v klidu vydýchej a zapamatuj si, že za každou další otázku strávíš pod vodou o pět vteřin déle, než předtím.Snad tě rodiče alespoň naučili počítat, když už ne zdravit.
– ….
– Dva krát čtyři?
– Cože?
Ruka opět upevnila své sevření a ponořila ji pod hladinu. Zatímco se snažila vší silou dostat nad hladinu, slyšela pod vodou tiché počítání… čtrnáct…patnáct…šestnáct…sedmnáct… Když se dostal k pětadvacítce, opět ji vytáhl nad vodu.
– Dva krát čtyři? Zeptal se znovu.
– Osm. Vyhrkla automaticky, aniž by si toho byla vědoma, zatímco vykašlávala vodu z plic a snažila se
nasát co nejvíc vzduchu, jakoby si člověk dokázal něčeho takového udělat zásoby na týdny dopředu.
– Počítání Ti očividně jde i v poněkud…nekonformních situacích. Nepředpokládám tedy, že nám Tvé dotazy budou už jakkoliv narušovat program. Usmál se na ni.
Když se na ni usmál, pocítila podivný klid. Klid, který by v jakékoliv jiné situaci považovala za utěšující. Nebylo na něm vlastně nic podivného. Divná byla ta situace. Divná? Vážně jí tahle situace přijde „jen“ divná?
– Nevím, jaké je Tvoje tajemství. Popravdě ani nevím, jestli nějaké tajemství máš. Ale dříve než odejdu, ho budu znát. Jestli odejdu… Měla tolik otázek, ale velmi rychle se naučila, že tady ona otázky nepokládá. Jen přikývla na souhlas a přemýšlela, proč nemá v koupelně nic, čím by ho mohla praštit, omráčit, zachránit se…
– Nemyslím si, že někdo má na vaně vyskládané věci, kterými by mohl někoho praštit do hlavy. To by byla přece hloupost. Řekl, jako by jí četl myšlenky. I když, ono to v téhle situaci nebylo příliš těžké.
Možná mu až příliš fandí. Možná ho přeci jenom dokáže přeprat. Nikdy se nevěnovala žádnému sportu, nikdy nechodila do kurzů sebeobrany, ale byla mladá, měla 180 centimetrů a nebyla žádné ořezávátko. Uvědomila si, že má sílu, kterou proti němu může použít, že není úplně bezbranná. Odhadovala, že mu bude něco tak kolem pětačtyřiceti. Chlap ve středních letech. Měl šlachovité, hubené tělo a vzhledem k tomu, jak s ní mluvil, byl pravděpodobně z vyšší střední třídy. Živit rukama se asi nebude. To bylo ono! Ve svém projevu působil klidně a přitom dominantně. Možná mu opravdu jen příliš fandí a tohle celé je jen psychologická hra. Rozhodla se mu položit další otázku.
…..
Probrala se na zemi vedle vany. Obkročmo na ní klečel a dlaně měl položené na jejím hrudníku. Pomohl jí obrátit se na bok, aby mohla vykašlat všechnu vodu z plic. Po několika minutách, kdy už zase začínala dýchat normálně, jí vzal do náruče a znovu hodil do vany. Hladina se nad ní uzavřela a v tu chvíli pochopila, že nad ním nevyhraje. Uvědomila si, že pokud mu neřekne své tajemství, on jí takhle může a hlavně bude mučit, jak dlouho bude chtít. A on chtěl. Pochopila, že nad ní vyhrál. Zlomil jí.
Rychle se vyhrabala zpátky nad hladinu a dříve než jí stačil znovu chytit pod krkem, řekla:
– Řeknu Ti ho. Mám tajemství a řeknu Ti ho.
…….
Znovu jí potopil pod hladinu. Nechápala proč. Vždyť už mu všechno řekla!!! Možná mu ale přesně o tohle celou dobu šlo. Až teď, v tento okamžik jí napadlo, že by jí ten člověk mohl skutečně zabít. Kopala a škrábala a snažila se opět neúspěšně dostat z toho pevného sevření ruky, která jí přikovávala ke dnu vany. Přišla si absurdně naivní. Jestli mě ten člověk… ne není to člověk, odmítala téhle zrůdě říkat člověk, odmítala si to jen myslet… Jestli mě tohle monstrum chce zabít, ať mě zabije! Uvědomila si, že jí to bylo jedno. Celý její život se jí tohle tajemství dařilo udržet. Nikdy a nikomu se nepřiznala a věděla, že pokud to on někomu řekne, přijde o vše, co má. Všichni se k ní otočí zády. Ani ne proto, co to udělala, ale proto, co neudělala. Nikdy se k tomu nepřiznala a nepřevzala zodpovědnost. Pane Bože, vždyť té holce mohla pomoct! Mohla ji zachránit!
V tu chvíli přestala bojovat. Přestala kopat a škrábat a snažit se dostat nad hladinu. V porovnání s tím, co ona kdysi udělala, je tohle přiměřený trest. Po více než osmi letech byla konečně připravena převzít zodpovědnost. I když donucena okolnostmi…
V ten moment ale ruka toho neznámého muže nejenže povolila sevření, ale pustila jí úplně. Svitla jí naděje. Neváhala ani vteřinu a rychle se vynořila nad hladinu. Opět začala vykašlávat vodu, stejně, jako ten večer již tolikrát a začala se bát další otázky, která by mohla přijít. Žádná ale nepřišla.
Muž k ní stál otočený zády a prohlížel si svoji tvář v zrcadle. Dlaní si pomalu přejížděl po obou tvářích.
– Měl bych se dnes oholit, co říkáš? Zeptal se jí.
Neodpověděla. Neměla odpověď. Seděla ve vaně a nohy přitažené k hrudníku k sobě ještě víc tlačila svými pažemi. Třásla se. Třásla se ani ne tak strachem z něj, ale z toho, co ví. Otočil se k ní čelem, mírně naklonil hlavu doprava a pozoroval ji.
Znovu pocítila strach. Bála se, co přijde. V hlavě jí běžely tisíce scénářů, že možná tohle byla jen jakási předehra toho, co jí teprve čeká. Nebyla schopná se na něj podívat. Jen se upřeně dívala na jeho ruku. Tu, která jí dnes už tolikrát držela pod hladinou. Voda jí přišla najednou strašně studená a jediné, co si přála, bylo, aby cokoliv co přijde, bylo rychlé.
– Neměla by sis napouštět tu vanu tak horkou. Mohlo by se Ti něco stát. Muž se na ni usmál, otočil se a odešel.
…….
Jan vyšel před dům. Celé oblečení měl promočené, ale byla horká srpnová noc a věděl, že uschne ještě dřív, než dorazí domů, kde na něj s večeří už čeká žena s dcerou. Vytáhl ze zadní kapsy kalhot cigarety. Byly mokré, ale rozhodně míň, než jeho oblečení. Na několikátý pokus se mu přeci jenom podařilo zapálit si. Vždycky ho fascinovala lidská tajemství. Ne ta, která končí překvapením a úsměvy, ale ta, která lidé schovávají před celým světem. Zhluboka si potáhl z cigarety a podíval se nad sebe. Černé nebe bylo poseté tisíci zářících hvězd, které tam byly 24/7, 365 dní v roce, miliony let… Ale byly vidět jen díky všeobklopující temnotě. Stejně jako to dobré, co zažíváme. Proto chtěl poznat tajemství, se kterými se lidé nikdy a nikomu nesvěřují. Ta tajemství, která lidé ukrývají i sami před sebou. Fascinovala ho.
