Stojíme na přechodu. Každý na opačné straně. Auta nezastavují a jsme obklopeni cizími lidmi. Podíváme se na sebe, poznáváme se v davu a od té chvíle přestává vše ostatní existovat. Jsi tam jen ty a já. My.

A pak přijde ta chvíle. Auta se zastaví a my se musíme pohnout. Řídíme se jen rozmazanými pohyby kolemjdoucích. Blížíme se k sobě, ale nepotkáváme se – jen kolem sebe procházíme. Míjíme se. Ani jeden z nás se neohlédne. Ani ty, ani já. Bez lítosti, bez výčitek. Jen pachuť touhy a něhy na patře zůstává.

Neustále se mi to vrací, tenhle sen, jehož děj se odehrává během několika málo vteřin. Nevím, kolikrát se mi už vrátil. Není to podstatné. Podstatné je, že přesně takhle se to stane. Ani jeden z nás neudělá nic, aby toho druhého zastavil. Ani jeden z nás se neohlédne.

Teď je ta chvíle, kdy stojíme na přechodu, poznáváme se v davu a nechceme se rozejít. Můžeme – auta se zastavila, ale nechceme. Víme, že bychom měli, jenže nechceme…ještě ne. Ale až ta chvíle přijde a mnohem dál v čase, až budeme každý na kilometry daleko a léta vzdálení, i tehdy – vím, že vždycky, když si na tebe vzpomenu, doširoka se usměji a srdce vypadne z pomalého rytmu.