„Když já nevím, jestli dělám dobře. Vždycky dělám buď to nejhorší, nebo nejlepší rozhodnutí.“

„Tak samozřejmě, že to bylo to nejhorší rozhodnutí.“

„To ukáže až čas. Jsou prostě momenty, kdy s tebou chci hrozně být a pak momenty, kdy ne.“

„A které jsou ty momenty, kdy se mnou nechceš být?“

„… Nevím. Asi bych měl přestat pořád říkat, že nevím.“

Tak Zloděj neví. Sedí, mluví a neví. Řekla jsem mu, že pokud z těch dveří odejde, měl by si být sakra jistý tím, že to chce udělat. Jenže on neví.

Zloděj přichází s těmi svými pochybami a tak si neustále povídáme a přemýšlíme, kde se to asi posralo. Co se stalo? Proč jsme skončili tam, kde jsme? Skoro vždycky dojdeme k tomu, že to byla trochu blbost se hned rozcházet. Sere mě tím, že když jsme začali mít problémy a domluvili jsme se, že se je pokusíme nějak řešit, tak to nevydrží ani týden a už si hledá byt. Sere mě, že když teď v rozhovoru dojdeme na to, že jsme to moc uspěchali a možná bychom to mohli ještě zkusit, začne Zloděj chrlit další pochyby o tom, jestli je z naší situace vůbec nějaké východisko. Nemám problém se o takových věcech bavit, ale štve mě, že když konečně k něčemu dojdeme, začne Zloděj zase couvat. Prostě neví co chce.

Zajímaly mě jeho myšlenkové pochody, které ho vedly k tomu, že po krásném dni stráveném spolu, kdy to vypadá opravdu dobře, si sedne k pc a začne si hledat byt. Prý cítil, že je to tak správné. Možná, že je tohle opravdu správné rozhodnutí. Můžu jen doufat.